Doba sádrová
Výstava vás přenese do doby, kdy se designu říkalo navrhování a místo 3D softwaru byla nepostradatelným materiálem sádra.
Když tvar vznikal pod rukama
Epocha, kdy tvar nevznikal na monitoru, ale přímo v materiálu. Předobraz budoucích proporcí produktu se nejdříve rodil v neutrálně bílém sádrovém modelu – pod rukama sochařů nebo těch, kdo se od nich učili. Právě sem se při hledání DNA svého navrhování dostali designéři Egoé. Soubor těchto nálezů datovali do 40. až počátku 90. let minulého století a vše nazvali dobou sádrovou...
Výstavu Dobu sádrovou připravila společnost Egoé jako součást výrobně-edukační platformy Pole designu v Bílovicích u Uherského Hradiště.
KDE?
Pole designu, areál Egoé, Bílovice 519, budova F1
KDY?
Čtvrtek a sobota od 13.00 do 17.00
S výstavou Doba sádrová je možné se seznámit formou komentované prohlídky.
Od kdy do kdy? Dobou sádrovou pozpátku
Výstava Doba sádrová je retrospektivní, odvíjí se zpět od počátku devadesátých let. „V té době už se projevily zásadní důsledky společenských změn, zároveň nastoupily nové technologie. Odložily se rýsovací nástroje, špachtle a formy. Místo toho se spustily počítače s 3D softwarem a zapnuly tiskárny,“ říká autor konceptu výstavy a šéfdesignér společnosti Egoé Radek Hegmon. Jde tedy o pomyslný konec doby sádrové.
Tato éra je v československém prostředí spojena především s dvěma jmény – sochařem Vincencem Makovským, který ve Zlíně spoluzakládal Školu umění a sám vedl obor tvarování, a Zdeňkem Kovářem, jeho žákem, jenž později vedl zlínský ateliér tvarování strojů a nástrojů Vysoké školy uměleckoprůmyslové. „Nejenže tak odstartovali historii celého oboru navrhování, ale definovali i místo jeho vzniku. Tedy Zlín s jeho baťovskou tradicí,“ podotýká kurátor výstavy Richard Vodička.
Výlet do historie začíná na Václavském náměstí
Cesta k dnešnímu průmyslovému designu ideově sahá ještě hlouběji. A pomyslně startuje vlastně v Praze. U pomníku svatého Václava. Díla sochaře Josefa Václava Myslbeka, který působil na Akademii výtvarných umění v Praze. Tam mezi jeho nejvýznamnější žáky patřil Jan Štursa. A ten byl zase pedagogem Vincence Makovského, s jehož érou doba sádrová začala. „Výstavou chceme mimo jiné ukázat, že naše navrhování pořád staví na sochařských principech,“ vysvětluje Radek Hegmon.
Doba sádrová má několik rovin. Tou zásadní je i postavení volného a užitého umění vedle sebe. „Nestavíme je proti sobě. Vzájemně se doplňují, mohou si spolu povídat. Je ale důležité, abychom je dokázali odlišit a nezaměňovali je,“ říká Radek Hegmon. Kromě Zdeňka Kováře a Vincence Makovského se výstava věnuje i dalším výrazným osobnostem, které posouvaly průmyslový design vpřed. Například Otakaru Diblíkovi nebo Františku Crhákovi.
Paradox roku 1992. Když má sádra schopnost věci rozhýbat
Dobu sádrovou je možné navštívit jako samostatnou výstavu, zároveň ale navazuje na další expozice na bílovickém Poli designu. Je z ní možné vyrazit buď na další putování historií po Stezce designu, nebo naopak zamířit do současné doby – expozice věnované produktům firmy Egoé, která má v pomyslném rodném listě symbolicky letopočet 1992, kdy doba sádrová už končila…
Tehdy město Zlín vypsalo veřejnou soutěž na mobiliář. A to v rozsahu a se záběrem, jaký do té doby v Československu nebyl vůbec běžný. Stalo se tak díky spolupráci tří osobností – designéra a pedagoga Františka Crháka, městského architekta Karla Havliše a šéfa nově vzniklého Design centra ČR Karla Kobosila. Soutěž vyhráli dva tehdejší studenti zlínského ateliéru Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Jedním z nich byl současný šéfdesignér a majitel Egoé. „Výstava tak ukazuje, z čeho jsme vzešli, na koho a na co navazujeme,“ uzavírá Radek Hegmon.